jsem malý hyperpunk snail: žvásty +++ povídky +++ milovaní

4.kapitola, Piškotéka kontra Život

5. března 2009 v 12:00 | Zubatá |  Hladce obradce
Dárkování začínáá :D. I když, nevim, nevim, zda-li se tohle dá považovat za dárky. Každopádně hrozně moc děkuju Sasance, že mi jemně naznačila, že už by kapitola mohla bejt hotová a taky se jí moc omlouvám, že to tak dlouho trvalo :D.
A hele jo, mám dva avatary k týhle povídce! :D Musela jsem se pochlubit.
Dále: Kapitola je značně odpudivá, opakující se slova a moje neschopnost napsat to líp. Má něco kolem tří stránek, myslim. Přesto... chyby vypište dolů, já kritiku, ať už jakoukoli, ráda. Zkuste si jí v rámci možností užít :).


4.kapitola - Piškotéka kontra Život


Musela jsem tátu podplatit úklidem pokoje, vyžehlenim jeho oblečení a umytím nádobí. Byla to fuška, ale nakonec mě do tý Sázavy fakticky pustil. O půlnoci se mám ohlásit a pak se domluvíme (nejasně dal najevo, že kdybych chtěla někde bejt "za půlnoc", musela bych k úplatku přidat ještě praní ponožek v umyvadle a drhnutí podlahy). Ale tohle mi bohatě stačí, pochybuju, že bych s tou ukecanou holkou, co se pro mě nakonec staví na rohu naší ulice spolu s Kristýnou, dokázala vydržet dýl, jak čtyři hodiny. A i ty zvládnu horko-težko. Inu, uvidim, třebas tam bude zábava jak hrom a někoho poznám... Ale i přesty tyhle, momentálně planý, naděje jsem plná Aničky a neděle, už v NEDĚLI!

,,Čáu, kočko!" mává na mě ta dívčina, co pořád nevim, jak se jmenuje, až mám pocit, že na mě kouká celý město a všichni to slyšeli a, a... Nejspíš jsem zrudla.

,,Ahoj," zamávám na ní a schovávám hlavu mezi ramena.

,,Týnka za chviličku dorazí, musela si ještě skočit do shopu pro pudr, dneska jí došel, no, určitě to znáš, viď, prostě došel, celej ho dodělala, že jí nezbyla ani troška toho zázraku a tak teda jako musela, víš co, uplně běžet, ty jo, jsem docela koukala, ona má totiž Týnka vždycky všechno v pořádku, o všechno si řekne s předstihem, jó, to jednou, hihi, to jsem jí viděla, jak si bere troje, hele jo, prostě TROJE stíny a mlela o tom, jó, že - Týní! Tadýýý!"

,,Hojky, Péťo," usměje se "Tííínka" s trojema stínama a mě v tu chvíli přijde jako největší spása.
Neříkám, že ten mlejnek není v pohodě, ale sotva člověk pochytí první větu, už bez nějakýho varování jede na další, uh, jeden velkej kulomet...

,,Markét, podržíš mi to, simtě?" Ahá!!! Markéta!

,,Jasán. Ale hele, holka, neřikej mi Markét, ani Markéto, možná ještě tak Maki, ale nejradši mám Maxi, jako víš co, prostě tohle je jméno jak pro debila, si matka nemohla vybrat lepší, ještě ke všemu mám svátek v den narozenin, jako jó, takže fakt na nic tohle jméno, jako opravdu dóóóst hnusný řikat někomu "Markéta", kapišto? A Pétí, simtě, řikej mi "Maxi", ne jinak, jasán?"

,,Určo, Maxi," mrknu na ní a zachechtám se na Týnu, páč ta se celou dobu jejího výkladu pitvořila, určitě tohle neslyšela poprvý.

+*+

Musim uznat, že Sázava je fakt dobrá. Jak by řekla Markéta-

"Gutééé! Pétííí! Póď ke mně, na panáčkááá!"ječí Maxi, která se ukázala jako filozof v pravym slova smyslu. Ironií přetékající panák. Uf, alkohol a já, to není dobrá partie.

Barman zběsile mrká a jak řikaly holky, je to doopravdy kus. Divim se, že dělá v takovýhle diskotéce a ne někde jakýhosi giggola. Byl by z něj trhák. Vsadim se, že on bude to největí téma hned další tejden ve škole, než přijde příští Dj a holky nezavelej.

"Tak na co, Maxí?" Radši křičím, aby mě vůbec přes muziku, která se plazí z obrovskej beden, slyšela.

,,Na kluky! A na to, že hnedle dneska někoho ulovíš!" Máchá na mě rukama,až si málem rozleje panáka zelený (bleble, sladký a fuj, jde to nejvíc na žaludek a dělá s nim kotrmelce, jenže Maxinka prohlásila, že žádný jiný pití pro holky není. Jsem pro jistotu poslušná, trošku).

Ťukneme si, až pár podezřele moc zelenejch kapek padne na bar, ale Ondra, jak se jmenuje ten barman, nás celou dobu sledoval a hned si připravoval hadr, páč Maxi doopravdy silně máchala rukama. A Čistej bar je čistej bar.

"Jdemé na parkét," táhne mě zelenopijavka za loket a můj žludek dělá přímo salta, neboť tahle zelená nebyla první a vnitřnosti tuší, že ani poslední, Markét má totiž peněženku neustále napěchovanou a tvrdí, že všechno platí ona, že poprvý se to tak vždycky dělá. Navíc má tendenci si připíjet jen se mnou. Týna se spolu s jednim klukem (přišlo mi, že ho oněkud znám, nejspíš od vidění) vytratila na záchody. Nechci o tom moc přemejšlet.

Pomalu, ale jistě jsem dostávala rytmus do těla a po očku sledovala Maxi, jaký dělá kreace, aby mi neupadla a abych okoukala nějakej "tanec", páč to moje vlnění mi přišlo víc jak trapný. Párkrát se mejm nohám podařilo zakopnout, ale jelikož nás bylo na parketě dost, trochu jsem zaimprovizovala a o někoho se opřela, jakože šíleně úžasně tančim, až se o lidi kolem otírám. Dobře, dobře, trošku se stydim.

Někdo se mě dotknul, což by ještě něbylo tak hrozný, tady se každej každýho co chvíli něčim dotkne, ale tohle bylo... Dotěrný, tak asi. Otočila jsem se a za mnou se fakt úchylně vrtěl, vlněl nebo co to bylo, nagelovanej, odpornej týpek. Drcla jsem do Maxi, ať se taky pokochá a obě ná dostl mocnej záchvat smíchu.

Jenže on byl asi vyšinutej, protože se nebezpečně přisunoval mezi nás. Nejspíš si myslel, že bude tancovat s náma, či co. Dotěra odpornej!

Vzala jsem Markét z ruku a odtáhla ji davem vcelku normálních lidí k záchodům, kde byla volná cestička, a strkala jí před sebou k jiný skupině tanečníků.

U kabinek se něco mihlo. Zlověstně temná barva na chvíli zastínila proud světla ze záchodkovejch zářivek (dveře tam byly permanentně otevřený). Vlastně by mi to mělo bejt ukradený, ale přepadnul mě naprostej pocit deja-vu. Ale fakt neústupnej... A pak mi to konečně došlo. Ze dveří vyšel jeden z těch ohromně temnejch a za nim další tři. Kluci, nebo spíš už něco víc jak kluci, který jsem potkala na chodníku - oni, v těch dlouhejch pláštích, černym oblečení a kolínskou, co páchla po krvi.

Jeden z nich, řekla bych, že ten nejmenší, si rozepnul kabát, pod nim měl brevný tričko a džíny, a podal ho kumpánům Temnýho bratrstva (jak jsem je chytře překřtila), který se mi pak ztratili z očí. On se mezitím opřel o stěnu, vypadal, že chce bejt nenápadnej.

Momentální stav:jak sáňky v létě.

Zdálo se, jako by snad někoho zaměřoval nebo hledal. Šmejdil očima po lidech, rentgenoval je pohledem zasloužilýho agenta 007, až se zaměřil na mě. A taky tam zůstal.

Po zádech mi běhal mráz, ruce se klepaly a nohy , který dřív šedesátkový běhy udělaly nejrychlejc ze školy, rosolovatěly.

"Póď," štípla mě Maxi.

Překvapivě krátká věta.

+*+

Týnka se nám někam ztratila, ale Markéta řikala, že je určitě v pohodě, že ona měla vždycky dovoleno bejt na diskotéce dýl a že se domů dostane v řádnym doprovodu. Nahryzávalo mě svědomí, že jí tam necháváme, ačkoli hledat jsme jí zkoušely, jenže ona se prostě vypařila. Maxi se nakonec povedlo mě slušně uklidnit, takže celou cestu na náměstí, kde jsme se měly rozdělit a každá dojít domů sama, jsme prokecaly, prodrbaly... Zkrátka mi vyhnala Týnu z hlavy, nebo mi tam spíš vymluvila díru... Jak se to vezme.

"Měj se, směj se" loučila jsem se s Maki a pořád se přiblbe usmívala.

"Krááásný sny, nejlíp o tom barmanovi, véď," mrkala. "Žádný vzpomínky na dotěru!" Načež následoval výbuch smíchu.

"Jasný, budu si na sny dávat bacha. Řeknu koťátku," řekla jsem a pořád se popadala za břicho.

"Ty máš kotěěě? Jako fáákt, živý, jó?" Přitakala jsem a usmívala se, neboť se mi povedlo jí něčim odrovnat. Nevěděla jsem že je ujetá na kočičky.

"Ty jó, já bych nějaký tak chtěla! Ale víš co, matka odmítá, uplně naplno, že prej kočky smrděj, přitom by chodila na záchod ven, bych jí to naučila, né, jako véď? A ona prostě stojí na svým, moje touhy jsou jí uplně, tim mylim, že fakt naplno, volný, stě matka..." protáčela oči mě jí bylo chvíli i líto.

Nakonec, dokonce i babička, jak jsem se naučila jí s odporem oslovovat, prohlásila, že kočky jsou užitečný, alespoň prý vychytá Sárinka myši. Až na detail, že si myslí, bůhví jak není jméno Sára obludný a jak by se jí líbilo spíš něco na způsob Mikeše. Přičemž se vždycky zasní, jak četla otci o Kocouru v botách a jak ty pohádky zbožňoval. V těhle chvílích je celkem v pohodě, ale jakmile si vzpomene, kdo to stojí před ní a trpělivě poslouchá, rozohní se a urychleně najde nedodělanou domácí práci. Pomalu si začínám připadat jak Popelka. Furt jenom uklízim, dokolečka dokola, pějme píseň dokola...

"Tak čáu, se uvidíme ve škole," obejmuly jsme se a se smíchem i zamávaly.

Ještě chvíli jsem stála pod počmáranou lampou a sledovala její vzdalující se záda, než jsem vyrazila do ulice. Možná blbá náhoda, ale čtyři lampy na chodníku, dvě první hned rozbitý. Pech. Já jsem prostě na smůlu expert, pomyslela jsem si a vykročila do ulice, pryč z kruhu světla.
Tma není všechno, je to jenom kousek... Dodávala jsem si odvahy čím dál víc, přímo úměrně k trase, kterou jsem už překonala k hustší tmě, která mě pohlcovala.

Asi jsem paranoidní...

Něco zlověstnýho se hnulo v křoví. Jo, neviděla jsem to, ale - bylo tu jedno velký, co velký, přímo obří, ALE. Sice se mohlo jednat o něco podobnýho, jako se Soňou, jenže...
Co vám budu povídat, dostala jsem strach jak hovado, měla jem chuť ječet, volat o pomoc, takže pud sebezáchovy zahřměl: "ZDRHEJ!"
Jasná páka, že jsem poslechla. V tu chvíli byh možná i skočila babičce kolem krku. Běžela jsem jak o život a - taky že jo! Někdo totiž utíkal za mnou. Příšernej pocit. Pěkně u toho nahlas dejchal. Ach, Bože! Zdálo se mi, že mě snad dohání. To ne, já ještě nechci umřít, ne, teď ne!

,,Tady je to naše, až k tý disko-hospodě, kliď se zpátky, zrzavej," řekl někdo silnym basem a já zdrhala dál a dál, až k sobě na půdu. Bála jsem se otočit, přesto mě opět dostihlo deja-vu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sasanka Sasanka | Web | 5. března 2009 v 15:10 | Reagovat

Wow!!!! Asi to zabalim, protože tohle nepřekonám x) Hej, snad nejlepší, co si kdy napsala (bez debat... je to dokonalý)...

Akorát ta kočka se Sára (Detail) x)... Hned to jdu hodit k sobě x)

Jo a ten avatarek je naprosto ženiální x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

- kde ještě strašim: moje layouty +++ moje glosování +++ můj deníček (spolu s Pol a Ivi)

Vždycky se něco posere. Ať už kalhoty, nebo život.

- Já jsem Zubatá. taky se občas vyskytuju jako Huhu nebo glosuji pod přezdívkou Chobot. I když to glosování jsem na dlouho vynechala.
Snažim se psát povídky, někdy mě to baví, někdy chci všechno zrušit a přestat s blogovánim.
taky si myslim, že nepíšu světoborně. Ale kdo by přiznal, že se mu jeho tvorba líbí, že ano.
Díky povídkaření jsem poznala "spousty" skvělých lidí, odkazy na ně mám v rubrice oni :).
Mám ráda granko, hardcore a malčik s čírem na hlavě.
Zoufale toužim po tom, naučit se rusky :D.
A taky chci bydlet v Rusku.
A je mi jedno, jaká je tam situace a co všechno ruskej národ udělal za špatnosti.
Miluju Bulgakova a Tolstoje.
Obdivuju Natálii Kocábovou.
Líbí se mi Mika Waltari.
Nerada nosim zimní bundu a chci zhubnout, protože v květnu jedeme se školou do Itálie :D.
Momentálně shánim plavky na mojí dementní postavu a nemám ráda 100% džusy.
Nenávidim Coelha.
A občas sebe.
-ende-