jsem malý hyperpunk snail: žvásty +++ povídky +++ milovaní

4.kapitola - Řasy

25. září 2008 v 21:43 | Zubatá |  Haf je mocné
uf... Phu *

4. KAPITOLA - ŘASY

"Hele, Claynová, mám pro tebe překvápko" vypálil na mě Black. Ach jo, já se ho snad nikdy nezbavím.

"Jasně, tak ho vybal a zase hezky zmiz"

Spolu s Potterem propukli v strašlivý smích. "Jasně, klidně ho na tebe vybalim".

Aha, právě jsem si uvědomila, jaký dvojsmysl jsem vytvořila. "To fakt ne, mohla bych se poblejt."

"A z čeho prosimtě?"

Protočila jsem oči. "Nevim, třeba tam máš prales."

"Cože?!"

"No, tolik chlupů, že bych ho ani nemusela vidět... tak se ukaž, pokochám si dušičku."

Nevěřícně na mě zíral. Tak jsem ještě přisadila. "Víš, už dávno jsem chtěla jet na prázdniny do tropů. Takže mě svym způsobem pralesy přitahujou" vysvětlovala jsem mu jak prvňáčkovi a tvářila se přitom tak, jako správná máma.

Rem ležel na ošetřovně. Nevěděla jsem proč a momentálně mě na tom štval pouze fakt, že ho pár dní neuvidim, ale zjišťovala jsem, že on jediný dokázal Blacka umírnit. Teď měl tenhle ješitnej chlap s pohledem mám-sexy-řasy-a-žádný-zábrany volný ruce a mohl si dělat, co se mu zachtělo. Už tu nebyl můj ochránce, můj spasitel. Byla jsem sama. Sama v tomhle hnusnym světě plnym podrazáckejch blbů s řasama až na kolena. Ach jo, život je krutej.

Ale Black je řízek, to se musí nechat... ale ty řasy bych mu zkrátila. Všeho moc škodí.

Potter zřejmě pochopil mojí poznámku a řehnil se dál. Ten druhej vypadal trošku naštvaně. Vážně jenom trošku.

Ruce zaťatý v pěst, z nosu se mu kouřilo, jednou nohou odkopával a jeho oči se super řasama se šklebily s jasným rozsudkem: Smrt.

"Klídek, Siri," zalačila jsem mu dlaní na hruď a polechtala mě jeho rozeplá košile. Fuj. Jediný štěstí, že jí nemá tak moc chlupatou a mastnou a... ó, ble! Jak můžu být tak úchylná?!



"Já mám pořádnýho klacka a skoro... žádnej... prales!" zafuněl namáhavě a byl nade mnou celý nahnutý jak London bridge. Héj, já nejsem Temže!


"Dobře, dobře, hlavně zachovej chladnou hlavu. Moje vražda by ti v budoucnu určitě vadila"

Šíleně zafuněl. "Nemyslím si"

"Seš neponaučitelnej," vzdychla jsem teatrálně "ještě nevíš, že kdybych nebyla já, nebyl bys ty? Vždyťkdo jiný by vykompenzoval tu tvojí zlounskou část? Beze mě by se z tebe stal mafián, gangster s doutníkem!"

"Víš, co ti povim? Víš, co ti povim?!" samozřejmě, že jsem to nevěděla. Ale on si pokračoval dál. Ti muži. Neponaučitelní.

Dál neříkal nic. Jen tak stál a pomalu zase znormálněl. Sliby chyby, chlapče.

"Hele, Rem nemůže do těch Prasinek. Je fakt nemocnej, musí to vyležet, takže ..." Ne! V tu chvíli se mi celý svět plný Siriuse a jeho extra dlouhejch řas zatočil. Už nebylo proč žít. Neměla jsem proč dýchat. Rem se mnou nemohl do Prasinek. Rem se mnou nemohl do prasinek. Rem se mnou nemohl do...

"Budeš muset jít se mnou" ušklíbl se vítězně.

"Brzdi," zamumlala jsem nepřítomně, nevěděla jsem, co dělám. "Chci jít s Petrem."

"Sorráč, vim, že se snažíš, ale z tohohle se nevyvlíkneš. Péťa při snídaní díky svý horlivosti přepadl na mísu s docela ostrou hranou. Je celej pořezanej a jelikož je to už pozítří a on musí čtyři dny ležet, nezbývá ti nic jinýho než já." pořád se tak hnusně šklebil. Nenávidím ho. Jednou ho zabiju, přísahám.

"V tom případě se jdu zabít. Formuli znám"

"Héj, neblbni! To bude pohoda, uvidíš" a zamrkla na mě těma svejma šílenejma řasama!

***

Všecičko všechno jsem jako obyvkle řekla Lily. Ta se mi jen posmívala, utahovala si ze mě, že jsem si to zavinila sama. Pak jí ale uklouzlo, že se na to "rande" těší. Fakt dobrý. Takže pro dobrotu na žebrotu. Možná naopak. Nevim, jestli je dobře, že začíná bejt schopná vydržet s Pottym v jedný místnosti. Nevím nic. Mám před sebou jen temnotu, která mě nechce pustit. Jsem v ní jak zavázaná, ale nemám žádnou kudlu, abych vyřešila ten Gordickej uzel, kterym jsem byla připevněná. A čím víc jsem to rozvazovala, tím víc se zdálo, že je stisk temnoty silnější. Panebože... co kdybych se hodila marod? Temnota by nebyla tak hrozná. Rozprskla by se hned, co by přišel Rem. Huh, dobrej nápad. Nemusela bych jít s Blackem.

Porazila jsem hustou tmu. Muhaha, teď zvládnu porazit i kouzelnýho králíčka!

***

Samozřejmě, že když jsem předstírala strašnou bolest v kotníku, nikdo mi nevěřil. Ani Lily. Ta hnusná mrcha! Grrr....

"Prostě si přiznej, že jsme tě prokoukli. A dneska odpoledne se mnou půjdeš do Prasinek"

Ne, ne a ne! "Tak dobře, vyhráli ste... " ne, ne a ne! "Zmrdi..." zasykla jsem pro sebe a jestli to slyšeli, nedali na sobě nic znát, ale mě to bylo absolutně ukradený.

***

Bylo docela teplo, tak jsem jen v tričku čekala, až se Black (i se svejma řasama) konečně přivalí. Založila jsem si ruce. Čekat na kluka... taková potupa! On by měl čekat na mě a ještě se ptát, jestli mi něco neschází.

"Ahoj," řekl, jako by nic.

"Tak kterou si za tu chvíli mého čekání přefikl?" dobře, jsem hrubá. Ale on víc!

"Co to zase meleš, Claynová?! Já se zkusil chovat přívětivě!"

"Jo, hochu, vítej v realitě..."

"Hele, seš ňáká mimo."

Nic jsem neříkala a šla k tý proklatý vecničce. Následoval mě a vsadila bych vlastní hlavu na to, že v duchu mě proklínal a plánoval, jak mě co nejbolestivěji zabít. Upéct, usmažit, uvařit, ukvasit...

"Kam chceš jít?" zavrčela jsem. Vrrr!

"Vlastně nikam. U Košťat bude narváno. K Malcinkový mě nedotáhneš a jinde posezení neni" pokrčil rameny a na chvíli vypadal alespoň trochu normálně.

"Hele, co kdybysme skočili k těm Košťatům, vzali tam nějaký pití a zašili se někam, kde jsou lavičky, stromy a choděj tam důchodci se psama... jak se tomu kurňa řiká..."

Netušila jsem proč, ale při té zmínce o psech se začal hihňat. Pak ty chlapi někdy pochopte.

"Tak jo, máš prachy?"

Beze slova jsem podala všechno, co jsem mohla postrádat.

***

"Siríí!" chichotala jsem se jak debil. Nafackovat si, to by bylo správný!

"Mrm? Nech toho, Bello, nevidíš - " sklátil ho smích, stejně jako mě, "že mám v ruce flašku?"



A smál se dál. Já s ním. Před náma ležely tři prázdné lahve lahve ohnivé whiskey. Každý sme v ruce držel flašku s poloprázdným obsahem.

"Nikdy bych nevěřil" snažil se říct mezi smíchem, "je s tebou prdel, fáákt" a dál se blbě řehnil.

A ve mě se něco zlomilo. Nevím, jestli mě částečně z opilosti vyvedlo to, že mi připomněl, že ho mám nenávidět, nebo fakt, že jsem docela dlouho ležela na nějakym pomníku, kterej byl hned v druhý ulici od všech obchodů a pěkně mě studil. Nějak jsme nepředpokládali, že by bylo možné, aby nás někdo viděl. Ale štěstí nám přálo, to jo.

Byla jsem jako leklá ryba. Tupě jsem zírala před sebe a nevnímala, že Sirius pořád pomrkává těma sexy řasama. Nevnímala jsem, že něco kecal a já mu na to kejvla. Prostě automatika. Byla jsem jako ve zpomaleném filmu. Všechno bylo tak pomalé a než jsem konečně pochopila, co se děje, už to zas bylo rychle jako šmouha a vyvádělo mě to z míry tím, že jsem netušila prakticky vzato nic. Asi blábolím z cesty.

Ale když se na mě ta obluda nalepila a já neviděla jeho ksicht, neviděla jsem nic jiného, než šmouhu, bylo to opravdu zvláštní. Něco se na mě tisklo, snažilo se to ožužlávat mojí pusu, která byla pořád dokořán jak vrata od chlíva a strnulá jak kámen. Co chvíli mi to zajelo pod tričko. Na záda. A já nic neviděla. Ruce jsem měla volné. Dobře, bod pro mě, mohla jsm se napít.


Dlouze jsem si lokla a dostala se zpět do ostrého vnímání. Teda... jak se to vezme. Svět se se mnou točil jak ufo, ale přesto jsem uvažovala jasně, ač trochu opilecky.

Spatřila jsem Blacka, jak mi žvatlá něco na krk a jeho ruka zůstala uvězněná pod mym tričkem. Vlastně pode mnou. Ležela jsem mu na ruce a on ležel na mě. Oh, jak odporné.

Očividně usnul. Bože, díky, žes mi dal tu skvělou vlastnost vystřízlivět vždy brzy, abych zabránila pohromě. I když... zas tak často se mi to neprojevovalo. Většinou jsem se prostě ztrapnila.

Propleska jsem ho "Hrrm, slez ze mě"

"Chtěla jsi to"

"Blbost, seš idiot"

"Fakt, kejvlas' mi na to" zahuhlal malátným hlasem.

"Já nevim, už si to nepamatuju"

"Hmm, hele to doděláme. Jednou jsme začali..."

"Ne!" na můj vkus jsem moc křičela, třeštila mi hlava, jak kdyby jí někdo vzal a mlátil s ní o paralen, dokud ho nerozpůlil. "Slez ze mě."

"To nejde. Jsem zaklíněnej."

Chtěla jsem se nadzvednout, ale sesypala jsem se na zem jak hromádka karet, když hrajete Záchod.

"Prostě slez, jasný?"

"Mě by se to líbilo. Nebude to bolet, fakt."

"To řikaj všichni" procedila jsem skrz zuby naštvaně. "Hele, dusíš mě"

"Fajn, už mizim."

"Dělej, potřebuju na záchod, akutně"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soddaya Soddaya | 28. února 2009 v 14:13 | Reagovat

Lol :D

2 Lizz Lizz | Web | 16. dubna 2009 v 12:52 | Reagovat

*megavýtlem*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

- kde ještě strašim: moje layouty +++ moje glosování +++ můj deníček (spolu s Pol a Ivi)

Vždycky se něco posere. Ať už kalhoty, nebo život.

- Já jsem Zubatá. taky se občas vyskytuju jako Huhu nebo glosuji pod přezdívkou Chobot. I když to glosování jsem na dlouho vynechala.
Snažim se psát povídky, někdy mě to baví, někdy chci všechno zrušit a přestat s blogovánim.
taky si myslim, že nepíšu světoborně. Ale kdo by přiznal, že se mu jeho tvorba líbí, že ano.
Díky povídkaření jsem poznala "spousty" skvělých lidí, odkazy na ně mám v rubrice oni :).
Mám ráda granko, hardcore a malčik s čírem na hlavě.
Zoufale toužim po tom, naučit se rusky :D.
A taky chci bydlet v Rusku.
A je mi jedno, jaká je tam situace a co všechno ruskej národ udělal za špatnosti.
Miluju Bulgakova a Tolstoje.
Obdivuju Natálii Kocábovou.
Líbí se mi Mika Waltari.
Nerada nosim zimní bundu a chci zhubnout, protože v květnu jedeme se školou do Itálie :D.
Momentálně shánim plavky na mojí dementní postavu a nemám ráda 100% džusy.
Nenávidim Coelha.
A občas sebe.
-ende-