jsem malý hyperpunk snail: žvásty +++ povídky +++ milovaní

2.kapitola - Město plné záhad

25. září 2008 v 22:01 | Sasanka |  Hladce obradce
by Sasanka

2. KAPITOLA - MĚSTO PLNÉ ZÁHAD

Noc byla strašná. Nemohla jsem usnout. Jedna hodina po půlnoci, jedna deset, čtvrt na dvě... Čas se neuvěřitelně táhnul a přitom jsem si uvědomovala jak rychle letí. Zažili jste někdy takový pocit? Jestli ne, nechápete. Je to takovej ten pocit, kterej nutí člověka něco dělat. Něco naprosto šílenýho a zároveň normálního. Něco, co člověka tak nějak zevnitř nakopává energií, která mu zabraňuje jen tak se oddat příjemnému snění a zároveň není schopná se nastřádat donitř a vyburcovat tělo k jakémukoliv, byť sebemenšímu pohybu. Tak jsem jen tak zírala do stropu a přemýšlela o všem a o ničem. O tom jak si asi zvyknu (nebo nezvyknu) na nové místo. A o všech těch lidech co jsem nechala za zády. Tam někde v dálce kde jsem kdysi taky měla svoje místo, ale teď už tam nepatřím. Teď patřím sem a musím se s tím vyrovnat, nebo mi jednoho dne přeskočí a odvezou mě na psychiatrii kde mi nasadí svěrací kazajku, posadí mě na elektrický křeslo a čau. Sbohem světe normálních lidí.
Kdyby ten dědek apoň tak nechrápal. To jeho řezání se nese nočíním tichem jako řev Formule 1, který právě upadl výfuk. Na chvilku jsem dala hlavu pod polštář abych tomu kraválu alespoň malinko ubrala na decibelech ale ten polštář (dá se něčemu tak ohyzdnýmu vůbec říkat polštář?) smrděl plísní tak strašně, že jsem radši hlavu opět vyndala.
A navíc každá jednotlivá postel v celém domě hrozně vrzala. A to i tehdy, když jsem jenom zvedla ruku a podrbala se na nose. Ještě to mi scházelo, abych tady chytla blechy. Nebo vši. Kdyby dědek měl vlasy, měl by jich na palici tolik, že by zaplnili i akvárium pro obří chobotnici. Pro hodně obří chobotnici. O babce a tom jejím umaštěným drdolu z pár chlupů co jí na hlavě zbyly radši nemluvím. Ta si ty vlasy myla naposledy při příležitosti nerození Karla čtvrtýho.
No ale nakonec se mi nevím jak podařilo zabrat. Ale zrovna růžový sny jsem teda neměla.
***
"Zatraceně tak vstaneš nebo ne?. Petro, vstávej, potřebuju abys mi pomohla se snídaňou. PETRO!!!"
Proboha co se děje? Snad nehoří, nebo jo? Kterej kretén mě budí v tak nekřesťanskou hodinu? Co je vůbec za den? A kde to jsem?
Rpzhlížím se po pokoji. Ta napůl rozpadlá skříň je mi nějak povědomá. I ten smrad všude kolem. Že by...
"A jóó!!!" plácla jsem se do čela a sama zůstala jen tupě zírat na svou vlastní blbost.

Smrad a chrápající dědek. A zablešenej barák. Už jsem doma.... To byl jenom obrat, TADY to za svůj domov rozhodně nepovažuju. Ale na co si stavět vzdušný zámky, když realita je krutě proti nám.
"Petro, tak kde seš!!!"
"Už letím, však von se svět nezboří." zařvu na babku a pomalu se chtě nechtě (spíš nechtě) začnu soukat zpod peřiny.
Ačkoliv je požraná od molů, je pod ní větší teplo než okolo. Tyhle starý baráky byly vždycky studený a tuplem když to kolem oken táhne a průvan je cítit i na druhý straně místnosti. Sákra, kde mám čistý kalhotky.... A nějaký normální tričko... a chtělo by to i dvě stejný ponožky...
"PETRO!!!!!! KOUKEJ MAZAT!" Ať už mlčí...
"Vždyť už sem skoro dole, tak to snad chvilku počká, ne?" Nejsem si jistá jestli moji odpověď slyšela, protože jsem si ji říkala víceménně pro sebe než pro kohokoliv jiného, ale žádná další siréna ze strany mé milované a oslnivě krásné babičky se nekonala a já měla trochu času udělat ze sebe člověka.
***
"Už jsem tady, co jste potřebovali?" zahláholám ze dveří do obýváko-ložnico-chodbo-předsíňo-kuchyňko- jídelnovýho pokoje, teď už oblečená, učesaná a namalovaná.
Dobrá, přiznávám, trvalo mi to přes půl hodiny takže snídaně je už vesměs celá zpracovaná. Zbyl tady na mě jenom studenej mátovej čaj a tvrdej rohlik namazanej máslem. Ble, radši si nechám zajít chuť a něco si koupím cestou do školy.
Rozloučím se s tátou a vražedný výrazy svých prarodičů jednoduše ignoruju. Však oni si zvyknou že nejsem jako pejsek co funguje na zavolání a skáče jak oni pískaj. Chce to jen trochu cviku.
***
Akce s názvem sehnat-něco-k-snídani-za každou-cenu pravděpodobně selhala. Celou cestou jsem si mohla oči vykroutit na všechny světový strany ale neobjevila jsem ani fast food, ani pekárnu, trafiku, nebo sámošku. Jediný, čeho jsem si všimla, byla ta černá partička s krvavým odérem. Buď jsou to masoví vrahové, nebo úchylové a nebo něco jako upíři. Masoví vrahové by se zřejmě nepotulovali jen tak pro nic za nic po městě a upíři přece nejsou. Nebo snad jo?...?... Ne, nejsou. Nemůžou být. Prostě to nejde. Z toho už jsem vyrostla, dneska už mě nikdo takovejma pohádkama nezastraší. Takže zbývá jediná možnost. Jsou to úchylové a těm je nejlepší se vyhnout obloukem. Stejně by mě zajímalo co je to za lidi. A co sledujou těma kápěma a pláštěma. Jeden z nich má dokonce zimní kabát. Tomu asi musím bejt pořádná kosa. Třeba je upírům zima pořád, ať je teplo nebo chlad. Ne, nemysli na to. Upíři to nejsou. Jsou to něco jako drsný gothici nebo tak nějak. Upíři to nejsou slyšíš?
Takhle jsem se hádala sama se sebou až dokud jsem nedošla do školy a nesedla si do lavice. Právě včas, zrovna zvonilo.
***
Do třídy vešla taková temperamentní učitelka, kterou jsme včera neměli, takže netuším co od ní můžu čekat. Vysoká tmavovláska v pěkným kostýmku, ale přitom docela mladá. Určitě jí není víc než třicet. Má dokonalej make-up, taky bych se chtěla umět takhle malovat. Jak to dělá, že má tak velikánský oči?
"Takže dneska se celou hodinu věnujeme zkoušení." řekla učitelka a tím u mě ztratila pár drahocenejch bodů.
Celá třída úpí a všichni se jen krčí v lavici a snaží se být co nejmenší. Asi nebude na škodu se taky trochu přihrbit a zapadnout mez ostatní.
"Začneme od někoho kdo tady má málo známek. Co třeba Luboš Kopecký?"
Někde vzadu se postaví takovej dlouhán a zamumlá něco jako blablabla... neumim...sem se neučil...blablabla mi klidně můžete napsat pětku... blablabla...
podle jeho reprezentativního proslovu soudím, že jeho IQ bude odpovídat intelektu vysoký prsatý blondýny s čivavou v kabelce.
"Výborně, takže si sem píšu za pět" odpoví učitelka a dál jezdí prstem po seznamu žáků.
"Co třeba... Hanka Svobodová?" Uf tak to bylo o fous.
Nikdo se nezvedá. Nakonec jedna holka z druhý lavice řekla, že Hanka chybí a že nikdo neví co s ní je.
"To nevadí, bude zkoušená příště. Má tady zatím jenom pětku a čtyřku. Pak musím připomenout vaší třídní učitelce, až zavolá rodičům a zjistí co s ní je. Taže další pán na holení, nebo spíš slečna... Petra Součková, prosím. Nováček, tak si tě trošku proklepnem."
NEEEEEEE!!!!
"Tak si tady vezmi křídu a napiš nám na tabuli příklad ze strany 24 cvičení 17. Druhý skloupeček, třetí řádek, tak šup šup."
Znáte někoho, kdo schytá hned druhý den ve škole pětku??? Copak můžu vědět jak se tyhle nesmyslný příklady plný zlomků a závorek počítají?? To se holt musí umět, na to já mám talent...
Další hodinu jsme měli třídní na příroďák. Vešla do třídy, ani neříkala nic o vstávání a podobně. Rouvnou se zeptala: "Víte někdo co je s Hanou? Volala jsem jejím rodičům a ti mi řekli, že dnes přespala u některé své kamarádky a že se s ní neviděli od včerejška. Prosím vás, kdybyste o ní někdo něco slyšel dejte mi vědět, ano? A teď už přejdeme k přírodopisu. Dneska si ústně vyzkouším Petru, naši nově příchozí, abychom se podívali, co všechno tě v té tvé staré škole naučili. Pojď k tabuli."
OMG!!! To se snad ani nedá popsat slovy...
Za celý den si mě zkoušeli ještě z chemie a dějepisu. To už nebylo tak strašný, jedna trojka a jedna dvojka. Ale i tak... lepší start jsem si nemohla přát. A ta Hana bude asi pěkná kráva, podle toho, co jsem se dověděla ji nikdo neměl moc rád. Tééda, já bych si asi nedovolila jít jen tak za školu... Ale buhví co za tím je, já do toho nebudu šťourat. Je to její věc ne, ale stejně...
***
Cestou domů jsem ZASE potkala ty zakuklence. Já se jich snad nezbavím. Mám z nich takovou divně husí kůži. Musím přiznat, že možná i trošku strach. Ale to nemají nic lepšího na práci než věčně okupovat cestu, po který musím dvakrát denně přejít? Docela mě znervózňují. Co jsou vlastně zač??? Ne, nemysli na to, NEMYSLI NA TO!!!!!!! Nemysli...
Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění telefonu. Mamka...
"Ano?"
"Ahoj, Petruško, tak jak se tam máš?"
"Ale jo skvěle. Vážně fajn." Nebudu jí přece vykládat jak je to tady strašný a příšerný a že dědek chrápe..
"Tak to jsem ráda, že se ti tam líbí. Už sis našla nějaký kamarádky?"
"No tak začala jsem se bavit s jednou holkou ze třídy a zejtra spolu půjdeme na zmrzku. Taková pohodová holka." taky lež jako věž. Copak se dá s někým z tý příšerný třídy normálně bavit? Já chci svoje starý kamarádky...
"To jsem vážně ráda," tady se někdo opakuje... "Tak nic Petruško, měj se krásně a pozdravuj ode mě tatínka, já už musím běžet. Mám pracovní pohovor. Tak papa..."
A položila to. Ale musím uznat, že jde do sebe když si konečně našla nějakou práci. Nebo spíš když nějakou práci hledá. Buhví jestli ji vezmou...
Jak jsem tak přemýšlela a přemýšlela, což poslední dobou dělám skoro non stop, došla jsem až "domů". Byla tam puštěná televize, asi nějaká místní stanice, protože tam byly záběry naší školy, a parku, kterým procházím. Hlásila je taková příjemná blondýnka.
"Dnes se našlo poblíž školy T.G.Masaryka tělo asi patnáctileté dívky. Dívka byla podle odborníků znásilněna a poté pobodána blíže neznámým ostrým předmětem. Policie případ dál vyšetřuje. A teď už mám na telefonu mluvčí městské policie Kateřinu Zákravskou a ta nás bude informovat o nejnovějších výsledcích tohoto šetření"
Pak obrazovka zmodrala a objevilo se na ní zelené sluchátko. Hlas blonďaté moderátorky nahradil jiný hlas, který zjevně vycházel z onoho imaginárního sluchátka.
"Ano je to skutečně tak. Dívka byla nalezena ve křoví asi dvestě metrů od budovy školy. Na sobě měla znatelné silné pohmoždiny, hlavně v oblasti krku, které zjevně utrpěla když se bránila neznámému pachateli. Dále byl poblíž jejího těla nalezen lístek s nápisem I was here, woollenman. Nikdo zatím přesně neví, co může tento tajuplný vzkaz znamenat ani co bylo příčinou úmrtí této dívky. Jelikož neměla u sebe žádné doklady nelze ji identifikovat. Prosíme tedy všechny obyvatele této brněnské části, aby se vyvarovali temných míst a své záležitosti vyřídili pokud možno před setměním."
Dál už jsem neposlouchala. Vždyť je to strašný. Kousek od mého nového bydliště se vraždilo. A ten kdo to udělal to klidně může udělat znovu. Chudák holka, zajímalo by mě, co byla zač. Je možný že... Ne to ne... to ne... radši na to ani nemyslet... Ale...
Co když tu holku znám???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

- kde ještě strašim: moje layouty +++ moje glosování +++ můj deníček (spolu s Pol a Ivi)

Vždycky se něco posere. Ať už kalhoty, nebo život.

- Já jsem Zubatá. taky se občas vyskytuju jako Huhu nebo glosuji pod přezdívkou Chobot. I když to glosování jsem na dlouho vynechala.
Snažim se psát povídky, někdy mě to baví, někdy chci všechno zrušit a přestat s blogovánim.
taky si myslim, že nepíšu světoborně. Ale kdo by přiznal, že se mu jeho tvorba líbí, že ano.
Díky povídkaření jsem poznala "spousty" skvělých lidí, odkazy na ně mám v rubrice oni :).
Mám ráda granko, hardcore a malčik s čírem na hlavě.
Zoufale toužim po tom, naučit se rusky :D.
A taky chci bydlet v Rusku.
A je mi jedno, jaká je tam situace a co všechno ruskej národ udělal za špatnosti.
Miluju Bulgakova a Tolstoje.
Obdivuju Natálii Kocábovou.
Líbí se mi Mika Waltari.
Nerada nosim zimní bundu a chci zhubnout, protože v květnu jedeme se školou do Itálie :D.
Momentálně shánim plavky na mojí dementní postavu a nemám ráda 100% džusy.
Nenávidim Coelha.
A občas sebe.
-ende-